24. listopadu 2012 v 21:40 | Luka ★ Fallen DEMON ☜❤☞

Popravdě řečeno já jsem se lišila od ostatních už když jsem se narodila. Dle toho co mi máma vyprávěla, tak jsem místo toho abych při narození křičela tak jsem zpívala, a když mi bylo asi 10 měsícu, už jsem začala i kreslit, pak jsem se ve 2 letech naučila počítat. A ještě jedna věc, nikdy jsem neměla ráda svoje rodiče. Fakt je ten jak jsem rostla tak jsem začínala mít i ruzná přání, jako třeba jsem chtěla bydlet naproti v baráku se svoji nejlepší kamarádkou, nebo že jsem chtěla bydlet naproti škole, protže všechno bylo hrozně daleko. Za pár let se mi moje přání plnili, jedno za druhym. Ale hlavním problémem bylo to že jsem si přála se stát kocourem. Vždy jsem svýmu kocourovi záviděla jak se poflakuje a nic nedělá. Tehdy mi ještě nedošlo co jsem provedla, když jsem si něco takového přála. Po letéch se mi začínali projevovat kočiči instinkty. Byla jsem hrozně lína a spala jsem tam kde sem si lehla. Měla jsem také velmi dobrý čich. Přestala jsem vnímat sladké a dřiv jsem nesnášela mlíko, teď ho však potřebuju denně. Je to jako nějakej lék, ktery hrozně potřebuju. A pak mi to došlo. Příní se mi plní a ze mě se stava kočka. Bylo to se mnou špatný, občas jsem se přestala ovládat, takže někdy jsem i syšela když se mi něco nelíbilo. Bála jsem se hrozně psu, jak na mě koukají a štěkaji a ty jejich ostré zuby. Cítila jsem z nich tu nebojácnost, zlost, jak mě chtěji rozervat na kusy. A to samé bylo i s lidma, i když se ke mě chovali slušně či jinak cítila jsem že to neni to co opravdu chtěji řict či vyjádřit. A když jsem někomu řekla něco o tom co cítim tak jsem byla za blázna, jen se mi smáli a říkali že jsem totální pako že si vymyšlím takové hlouposti. Proto jsem se radši izolovala od ostatních tak moc, až jsem zustala doma zamčená napořad.
23. listopadu 2012 v 22:32 | Luka ★ Fallen DEMON ☜❤☞

Stalo se to všechno přibližně v roku 314, Malá holčička běhala po ulicích a žádala lidi o jídlo. Neměla střechu nad hlavou ani zrnko v ustech. V té době bylo mnoho chudých. A pokud někoho našli, tak odchytili všechny lidi bez domova a odvedli je buh ví kam. A to se právě přihodilo Mikaru. Chytli ji nějací chlapy, které ona viděla poprve v životě. Hrozně se bála a ta začala křičet, bylo to však marny, jelikož ji strčili něco pod nos po čem omdlela. Když se probrala byla připojena na nějakej podivnej přístroj. Sotva otevřela pusu a hodil ji ten přístroj obrovskou ránu bleskem. Její kuže zčernala a vyschla. ''Zase se ten experiment nepodařil.'' Někdo promluvil ze tmy, když se Mikaru probrala. Vzali ji zase ti sami chlapy a vyhodili ji u řeky. Mysleli si že už je mrtva, a také že byla. Částečně. Po měsíci co tam ležela otevřela oči, jeji kuže se víceméně vrátila do puvodního stavu. Vedle ni ležela ještě jedna dívka, byla ji i trochu podobná. Sáhla na ni a zlekla se, byla celá studená. Pak se probrala i ta druhá dívka. ''Mio'' řekla. ''Cože?'' zeptala se ji Mikaru trochu koktavím hlasem. ''Jmenuju se Mio a jak ty?'' koukla na Mikaru a snažila se usmát. ''M-Mikaru..'' odpověděla ji. ''Ráda tě poznávám Mikaru.'' ''Nevíš co se nám stalo?'' nepatrně se zeptala Mika. ''Ne, bohužel. Jen vím že jsme byli pokusnými králiky v nějakem podivném místě'' A tak se dívky pomalu seznamovat, až se po několika měsicích z nich staly velké kamarádky. Jak ubíhaly roky tak si nemohly nepovšimnout, že vubec nestárnou a také si všimly jednu neobvyklou věc. jako například že Mio viděla do budoucnosti a Mika měla neuvěřitelnou fyzickou sílu. Jak tak roky přibejvaly, tak se divky učili nové a nové schopnosti, až nakonec nastal rok 6098. Pro ně uběhly roky jako voda. Bydleli na osamělem hradě, na který všichni obyvatelé země uplně zapoměli. Technika vymřela, venku se stalo nebezpečne chodit jen tak. Všichni byli proti sobě nebo ve skupinách, každy dobýval jídlo sam, apod. věci. Až nakonec se lidstvo znova začalo civilizovat, ale to je až v roce 6870. Mio a Mikaru se radovali každemu dnu, až na den kdy potkali ji. Bohyně, co měla rozhodnout jak se lidstvo posune dál.